Výtah - vynález, který dnes považujeme za samozřejmost

Vynález, který dnes považujeme za samozřejmost, má fascinující historii sahající až do starověku. Od prvních primitivních zdviží v římském Koloseu po revoluční bezpečnostní systém Elishy Otise, který změnil pohled na vertikální dopravu, se výtahy staly běžnou součástí moderních budov.
 

 
Snad žádná novinka neměla zpočátku na růžích ustláno, a výjimkou nebyla ani Otisova „plošina, pohybující se ďábelskou rychlostí“. Vyrojily se zvěsti o nemoci z výtahu, která se projevovala nevolností a závratěmi. Časopis Scientific American vydal článek, v němž vysvětlil tuto nevolnost „nepřirozeným pohybem vnitřních orgánů“, způsobeným zastavením zdviže.

„Je to bezpečné, zcela bezpečné!“

Za jednoho z prvních tvůrců výtahu je považován Archimédés, který měl podobné zařízení sestrojit kolem roku 236 př. n. l. V římském Koloseu fungoval důmyslný systém zdviží, jichž bylo několik desítek a dopravovaly z podzemí do prachu cirku lvy, tygry i gladiátory. Ve středověku se zdvihací zařízení používala v dolech – spouštěla horníky do šachet a vytahovala je zpět, přičemž pohon obstarávali lidé nebo tažná zvířata. První výraznější inovace přišla až s francouzským Králem Slunce. Ludvík XIV. toho příliš nenachodil – i velkou potřebu často vykonával vsedě na pojízdné toaletní židli – a tak na jeho dvoře vzniklo tzv. „létající křeslo“, jednoduchý osobní výtah poháněný pomocí kladek a lan, který ho přepravoval mezi patry ve Versailles.

Ostatní panovníci nezůstávali pozadu. Císařovna Marie Terezie si krátce před smrtí pořídila dokonce tři výtahy, aby na stará kolena nemusela chodit po schodech. Její syn, osvícený český král Josef II., si zase nechal ve svém paláci zřídit velký kuchyňský výtah, na němž „stoly obtěžkané jídlem vystupovaly skrz podlahu“, jak popsal jeden z jeho hostů. Roku 1823 začala v Londýně fungovat „stoupající místnost“, která vyvážela až dvacet platících návštěvníků do výšky přibližně 23 metrů, aby se mohli pokochat panoramatem města. Lidé se však výtahů stále obávali. Jízda v nich byla riskantní – lana, na nichž kabiny visely, se mohla přetrhnout, a pak vše často končilo tragédií.

To se však brzy mění. Na scéně se objevuje americký podnikatel a vynálezce Elisha Otis. Sestrojí zdviž s dřevěným rámem, na němž je připevněna ocelová pružina se západkami. Ta je spojena s lanem – a pokud praskne, pružina se narovná a západky se zaklesnou do kolejnic po obou stranách zařízení. Když v roce 1854 na světové výstavě v Crystal Palace vyjíždí na výtahové plošině devět metrů nad zem a nechá přeříznout lano, dav šílí a očekává strmý pád…Usměvavý Otis však zůstává viset ve vzduchu a mává – plošinu po několika centimetrech zachytí jeho nové bezpečnostní zařízení. „Je to bezpečné, pánové, zcela bezpečné!“ volá. Lidé konečně získávají důvěru a výtahy mohou jezdit výš a výš.

Vzhůru dolů, do dolu

V roce 1857 se v obchodním domě E. V. Haughwout Building v New Yorku rozjíždí první výtah pro veřejnost. Pochází z dílny Elisha Otis a je poháněn párou. Pět podlaží překonává rychlostí pouhých 0,2 m/s (dnes jezdí výtahy běžně kolem 2,5 m/s) – přesto znamená revoluci. Do té doby se nejvyšší patra prodávají za pakatel a zájem o ně je minimální. S výtahem se však situace rychle mění a horní podlaží se stávají nejlukrativnějšími. Bez zdviží by města vypadala úplně jinak – nevznikaly by mrakodrapy, protože do padesátého patra by se po schodech nikdo šplhat nechtěl. Metropole by vypadaly jako obří vesnice, táhnoucí se do šířky desítek kilometrů.

Kolik lidí se vejde do jednoho výtahu? Ten s největší kapacitou na světě vozí návštěvníky v budově Jio World Centre v Bombaji. Aby unesl zhruba 16 tun, je vybaven devíti extra silnými lany. Do kabiny se vejde až 235 pasažérů. Na paty mu šlape Shanghai Tower, jedna z nejvyšších budov světa. Má 128 pater a celkem 97 výtahů, které dosahují rychlosti až kolem 73 km/h. Pokud se ale podíváme na rekordy z druhé strany, tedy směrem dolů, nejdelší výtah nevede do nebes, ale do hlubin země. V dole Mponeng Gold Mine v Jihoafrické republice překonává výtah vzdálenost přibližně 2,3 kilometru a jízda trvá zhruba tři minuty. Rozhodně to není zážitek pro slabší povahy.

Lidstvo ovšem míří stále výše. Koncept tzv. vesmírného výtahu – lana či kabelu spojujícího Zemi s oběžnou dráhou – by výrazně zjednodušil dopravu nákladu i lidí do kosmu. Přestože se o něm uvažuje už od 60. let 20. století, jeho realizace zatím naráží na zásadní technické limity, především nedostatek dostatečně pevného materiálu. Budoucnost výtahů se ale může proměnit i jinak. Například systém MULTI od ThyssenKrupp využívá místo lan motor, podobný technologii magnetických vlaků, a umožňuje pohyb kabin nejen nahoru a dolů, ale i do stran. V jedné šachtě tak může jezdit více kabin současně a trasy lze kombinovat bez nutnosti přestupu. Tato technologie byla testována v experimentální věži v Německu, k jejímu masovému nasazení v běžných budovách však zatím nedošlo.

Váš názor na článek (vstup do sekce VĚŘEJNÉ FÓRUM)

Autor: Josef Konáš
Zdroj: kvety.cz | 16.4.2026